Po dálkovém studiu pedagogické fakulty, oboru matematika a hudební výchova, odešla i s manželem na vlastní žádost do pohraničí, konkrétně na základní školu v Lubech. Odtud přešla do čela základní školy v Dolním Žandově. Pořádala politické mítinky, vystupovala veřejně na schůzích, kritizovala okupaci a šířila Dva tisíce slov. Za své postoje přišla o práci – tehdy ve funkci ředitelky kulturního střediska v Chebu, vyloučili ji také z komunistické strany. Pracovala jako dělnice v Kovo Hazlov, nato dostala místo hotelového zřízence u podniku Restaurace a jídelny. Ve volném čase pečovala na chebském hřbitově o zanedbané hroby řádových sester.
Po revoluci se zapojila do veřejného života, pěstovala dobré vztahy mezi Čechy a Němci. V Chebu založila Klub křesťanských žen. Společně s José Kočím navázala kontakt s Antonem Hartem a připojila se k úsilí o záchranu poutního místa Maria Loreto. V roce 1994 spoluzaložila s tehdejším přednostou okresního úřadu Otakarem Mikou a ředitelem chebského archivu Jaromírem Boháčem Spolek Maria Loreto na ochranu památek Chebska. Od roku 2003 organizovala a vedla tým dobrovolníků, kteří se starají o provoz poutního místa Maria Loreto. Byla také jednou z organizátorek poutních zájezdů chebské farnosti.
V roce 2020 převzala z rukou chebského starosty Cenu města Chebu za zásluhy o rozvoj města v oblasti kultury a za příkladnou občanskou aktivitu.