František Václav Habermann

barokní skladatel, regenschori a pedagog, svými obdivovateli byl nazýván ´český Händel´

Velmi dobré základní hudební vzdělání získal již v místě svého rodiště, v Lázních Kynžvart. Do Klatov se vydal za studiem na šestiletém jezuitském gymnáziu, zároveň ve zdejším hudebním jezuitském semináři rozvíjel svůj talent. Za byt a stravu zajišťoval také kompletní hudební doprovod liturgických obřadů v řádovém kostele. V klatovském semináři pobýval pravděpodobně v letech 1718–1724. Vedle čilého hudebního provozu v jezuitském kostele Habermann vnímal rušný poutnický provoz ve městě včetně hudebních produkcí ve farním kostele Narození Panny Marie. Není pochyb, že právě v Klatovech v mladém hudebníkovi dozrálo rozhodnutí definitivně se věnovat profesionální hudební kariéře. Habermannova další cesta vedla do Prahy, kde patrně v polovině dvacátých let 18. století studoval hudbu u varhaníka v kostele křižovníků s červenou hvězdou Františka Josefa Dollhopfa. Dollhopf patřil v této době mezi nejvýznamnější pražské hudební autority. O jeho kvalitách svědčí vítězství v konkurzu na varhanické místo ve svatovítské katedrále v roce 1737. Nejpozději nyní pod jeho vedením začal Habermann také komponovat. Studia u Dollhopfa však ambiciózního dvacetiletého hudebníka zanedlouho přestala uspokojovat. Toužil blíže poznat italský hudební styl, a proto se patrně ve druhé polovině dvacátých let vydal na studijní cestu do Itálie. Zde navštívil Řím, Neapol a další velká města, kde vyhledával výuku u nejznámějších kapelníků. Z Itálie pokračoval do dalších románských zemí, Francie a Španělska, vybaven vlastními kompozicemi a zejména latinskými komunikačními schopnostmi, které mu otevíraly cestu u nejvýznamnějších osobností. 

V roce 1731 tak získal kapelnické místo u prince Louise-Henriho de Bourbon-Condé na zámku Chantilly nedaleko Paříže. Tuto pozici zanedlouho opustil a vydal se zpět do Itálie, kde se ve Florencii stal kapelníkem posledního medicejského velkovévody Giana Gastoneho a v této funkci setrval až do jeho smrti v roce 1737. Není známo, kde se Habermann pohyboval na přelomu 30. a 40. let ani co jej přivedlo zpět do Prahy. Není vyloučeno, že to mohly být konexe Gastoneho manželky Anny Marie Františky, která pobývala až do své smrti v roce 1741 na zámku v Zákupech. Nejpozději v polovině 40. let už byl Habermann zpět v Praze a začal systematicky pracovat na svém hudebním renomé. Zde vydal tři hudební sbírky – v roce 1746 v Praze vyšlo dnes bohužel ztracených dvanáct mší, v roce 1747 zde vydal šest litanií, které se také nedochovaly. V témže roce vydal v Kraslicích sbírku šesti mší k českým zemským patronům nazvanou Philomela pia (zbožný slavík), jejímž patronem byl opat benediktinského kláštera ve Sv. Janu pod Skalou P. Bernard Slavík, OSB. Tato dedikace dokládá, že Habermann si po svém návratu do vlasti budoval kontakty mezi významnými církevními hodnostáři a zároveň se rozhlížel po dalších katolických zemích regionu. Posledně jmenovaná, dodnes dochovaná sbírka vyšla ještě v roce 1748 v bavorském Mnichově. V roce 1751 se dostala do rukou  G. F. Händelovi, který si z Habermannových mší vypůjčil několik témat do oratoria Jephta a do svého varhanního koncertu op. 7, č. 3. Ztracena je také většina Habermannových instrumentálních děl.

Habermann se svými bohatými zkušenostmi představoval v pražském prostředí významnou osobnost a autoritu. Byl klasicky vzdělanou kosmopolitní osobností s vysokým kompozičním renomé, důvěrně byl obeznámen s italským i francouzským hudebním stylem a podle dobových svědectví dokonale ovládal polyfonii. Habermann v Praze nejprve působil jako regenschori u theatinů v kostele Panny Marie ustavičné pomoci v Nerudově ulici a od roku 1750 získal chorregentské místo v maltézském kostele u Panny Marie pod řetězem na Malé Straně, kde zůstal až do svého odchodu v roce 1773. Od konce 40. let dostával Habermann zakázky na kompozice velikonočních oratorií pro pražské kostely. Coby klatovský gymnaziální absolvent navázal kontakty se zdejšími jezuity. Vrcholem této spolupráce byla zakázka staroměstských otců na kompozici holdovací hry Artium clementiarum… solemnia provedené s velkým úspěchem v roce 1754 v přítomnosti císařovny Marie Terezie. Habermann tímto potvrdil své výsadní místo v pražském hudebním životě poloviny 18. století a začaly se mu hrnout zakázky na realizaci hudební výuky. Habermann své žáky vyučoval hře na varhany, kontrapunktu a kompozici. Již v roce 1748 u něj studoval František Xaver Dušek, který za ním přišel do Prahy z jezuitské koleje v Hradci Králové. V roce 1760 u něj studoval kontrapunkt Josef Mysliveček a na konci 60. let absolvent jezuitské fundace ve Vratislavi Cajetan Vogel. 

V roce 1773 byl Habermann požádán, aby převzal chorregentské místo ve farním kostele sv. Mikuláše v Chebu. Přijetí této nabídky by znamenalo přerušení kontaktů s pražským hudebním životem. Stárnoucí skladatel se ji však rozhodl přijmout. V této funkci strávil posledních deset let života. V Chebu ve věku 77 let zemřel. František Václav Habermann patřil ve své době mezi významné osobnosti nejen pražského hudebního života. Jeho nástupcem se stal Habermannův třiatřicetiletý syn Franz Johann. 

V posledních letech se mším ze sbírky Philomela Pia dostává pozornosti tuzemských souborů staré hudby, a to zásluhou muzikologické a editorské práce Kateřiny Pincové. Opakovaně se jim věnoval soubor Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka, který v roce 2022 pořídil nahrávku nejrozsáhlejší Svatováclavské mše pro Český rozhlas. O rok dříve vznikl studiový záznam Mše ke sv. Ludmile (Ensemble Inégal Adama Viktory), který je rovněž dostupný v archivu na webových stránkách Českého rozhlasu.