Helena Reich

Spisovatelka, politoložka, historička, novinářka.

Rodný Cheb opustila jako čtyřletá holčička narychlo v noci 21. srpna 1969, těsně předtím, než si pro jejího otce přišla STB. Vyrůstala v Německu v Mnichově.  Chtěla být baletkou. Po maturitě získala stipendium v USA, začala se zajímat o americkou historii a na univerzitě v Mnichově poté vystudovala magisterský obor – politologii, amerikanistiku a sociálně ekonomickou historii. Pracovala jako novinářka, mj. pro Süddeutsche Zeitung, The Prague Post, Vital a natur&kosmos. Osm let poté působila v Berlíně jako klasická homeopatka. V roce 2008 vydala svůj první detektivní román Mokrý hrob (Nasses Grab, české vyd. 2011), následovala dvě volná pokračování. Rozumí také horoskopům a kriminalistice. V roce 2023 následovala svého muže, německého velvyslance na Ukrajinu do Kyjeva, kde se v současnosti bojuje s okupujícím Ruskem.

V Německu byla v roce 2012 vydána antologie s názvem ‚Ich träume von Prag‘ (Sním o Praze). Shromažďuje originální texty autorů s českým nebo československým původem, kteří se etablovali v německé literatuře v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Autory spojuje Praha, která slouží jako symbol jejich vlastního i cizího prostoru. I když ne všichni o Praze sní, všichni ji zpracovávají. Helena Reich zde publikovala krátkou detektivku s názvem ‚Amanti nihil difficile‘ (Milujícímu nepřijde nic zatěžko). „Nemám pocit, že mám někde domov ve fyzickém smyslu, ale to, co se tomu nejvíce blíží, je asi opravdu Praha.“

Ve svých vzpomínkách vypráví zajímavé osudy svých příbuzných, kteří v tehdejším Československu žili. Sama o rodinné historii pátrala v kronikách a archivech. V její rodině se až do smrti babičky z matčiny strany mluvilo německy. Po její smrti se z rozhodnutí otce začalo mluvit česky. Jediný, kdo česky uměl, byl tatínek.

Vzpomíná také na dobu, kdy její tatínek, strojní inženýr Koydl, pracoval v Chebu v továrně Eska na výrobu jízdních kol. Na otázku, jestli se tatínek cítil jako Němec, odpovídá: Jak kdy…, ale prý mu říkali, když ho chtěli naštvat, že je Germán Koydl. Nevím, jestli mu to říkali, ale asi si to nevymyslel. A když jsme pak byli v Německu, tak se samozřejmě naučil velmi dobře německy, stejně jako moje máma, ale samozřejmě měl vždycky akcent. A tehdy to bylo ještě, no, takový trošku jiný, no. Tak ono to bylo vždycky poznat, takže si asi nepřipadal tak úplně, jako že tam patří, ale když se pak vrátil po revoluci zpátky do Čech, tak si stěžoval na svoje české sousedy…“

Tatínek byl povahou tvrdohlavý a ostrý. O událostech z 21. srpna 1969, rok po vpádu sovětských vojsk do republiky, kdy se v Chebu protestovalo, vypráví: „Měl trikoloru a přes to černý proužek a nechtěl ho sundat, když mu policajt řekl. No tak ho vzali na policii a on si řekl, stejně už mě nepustí, tak jim všechno řeknu. Jenže oni ho pustili a když přišel domů, tak řekl mámě. Hele, musíme odjet. Okamžitě. Jako dneska. No, takže nám ještě teta, myslím, přivezla pečený kuře a pak jsme se vydali na cestu…“ Rodiče po odchodu do Německa vždy neúspěšně devatenáct let žádali o legalizaci odchodu, aby se mohli podívat do Československa.
Na otázku, zda by nechtěla psát v češtině, odpovídá: „Já jsem nikdy do české školy nechodila. Umím takovou tu českou domácí češtinu a ještě tu západočeskou variantu, které se tady v Praze spousta lidí pousmívá. To mi nevadí, jsem z divokého západu, to je v pohodě. Ale myslím, že to na psaní nestačí. Kdybych mohla psát tak, jak mluvím a vyprávím, tak by to asi bylo v pohodě, ale nevím, jestli by se to hezky četlo.“